Naše vyjádření ke kauze Alena Mornštajnová a Toy Box
(zdroj fotek: Kniha - naše fotografie, Toy Box - www.toybox.cz)
Tento článek obsahuje nutné spoilery a citace z knihy Les v domě.
Když se o něčem mlčí, tak to je, jako kdyby to neexistovalo
(citát z knihy Les v domě)
Spisovatelka Alena Mornštajnová si pro své romány vybírá tíživé lidské osudy. Nejnovější knihu Les v domě (Host, 2023) zasadila do prostředí tak tíživého, depresivního a smutného, že člověk při čtení doufá, že se takové věci dějí pouze na papíře. Bohužel je nebo to byla realita tolika dětí…
Pokud jste nezaznamenali kauzu o původnosti příběhu, nebo si chcete udělat obrázek ve větším kontextu, podívejte se na reportáž pořadu 168 hodin, čas 27:17:
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10117034229-168-hodin/223452801100507/
Vyjadřují se tu i další české autorky, které zpracovávají podobně nepopulární témata, která jsou stále tabu.
Za Klubovnu Naděje chceme říct, že stoprocentně stojíme za oběťmi, tedy i za výtvarnicí Toy Box. Pro nás je podstatné to, že se o těchto tématech dočteme i takto v mainstreamové bestsellerové domácí scéně. A i díky celé této kauze se zas o všem mluví více. Ať už se paní spisovatelka inspirovala cizím příběhem nebo nikoli, nesouhlasíme s jejím vyjádřením, že zlo plodí zlo, nebo že na vině je pouze rodinné prostředí. Nelze jí ale upřít, že vystihla mnoho specifik sexuálního zneužívání, a to, dle jejích slov, na základě studia odborné knihy Petra Weisse.
O ČEM JE KNIHA?
Domek na vesnici u lesa. Malá, bezejmenná “cácora” zde žije s mámou, tátou, babičkou a dědou. Otec je často pryč a jednoho dne odejde úplně, děda si kutí se dřevem a nejradši má svého psa. Dívenka je od malička zejména babičkou a matkou peskována za vše co dělá či nedělá. Postupně tuhle roli přijímá, sama sebe umenšuje, zneviditelňuje. Stává se stínem, někým, kdo nemůže mít svůj názor a dělat to, co má rád a co ho baví. Upíná se ke knížkám, ke kamarádkám Monice a Ester… Postupně vyjde najevo, že ji řadu let zneužívá vlastní děda. Dívčin příběh sledujeme až do její dospělosti.
Níže jsme okomentovali typické znaky zneužívání a manipulace, které se v příběhu objevují:
ŘEKLA TO KAMARÁDCE A TA SE VYDĚSILA
Pocity zneužívané dívky, která o tom poprvé promluví i reakce její kamarádky jsou tu popsány velmi přesně:
“Nebylo cesty zpátky. Posunula jsem se k ní blíž, nadechla jsem se a řekla jí o té věci, kterou mají muži mezi nohama nejdřív úplně plandavou, ale potom tuhou jako klacek, o dotycích na místech, kde se běžně nesahá, o hlazení a horku, které při tom probíhá tělem, a vůbec jsem nechtěla brečet, jenomže jsem brečela tak moc, ze jsem jí to už nedokázala povědět do konce, jen jsem vzlykala a zalykala se. A Ester se vyděsila a nevěděla, co má dělat, a tak tam vedle mě jen tak seděla a opakovala, ať už jí takové věci nikdy nepovídám.”
Když se něco takového člověk dozví, mnohdy zareaguje automaticky, nevěří, vyděsí se, pochybuje, nechce dál nic slyšet, zavírá oči před realitou. Proto je jednou z našich cest i osvěta tímto směrem. Pokud se vám někdo svěří, je důležité v první řadě nic nezpochybňovat, dotyčného vyslechnout, podpořit. Jen minimum lidí si něco takového vymyslí.
BÁLA SE, STYDĚLA, MĚLA VZTEK, CHTĚLA NA VŠE ZAPOMENOUT
Dost výstižně jsou v knize vyjádřeny také dívčiny pocity např. při rozhovoru s psycholožkou. Sebenenávist, strach, pocity viny, vztek…
“Věděla jsem, co chce slyšet, věděla jsem to naprosto přesně, ale jediné, co jsem chtěla, bylo dostat se odtamtud pryč. Otázky padaly jedna za druhou, ale já jsem jen seděla a brečela. Mlčela jsem, ani jsem nepřikyvovala. Bála jsem se, hrozně jsem se bála. Cítila jsem jen strach a nenávist. Nenáviděla jsem sebe samu a měla jsem na sebe vztek. Nenáviděla jsem tu ženskou naproti sobě, kvůli těm hrozným pocitům, které ve mně svými otázkami probouzela. Nenáviděla jsem učitelku, psycholožku, školu a hlavně Ester, protože mě postavily na pranýř výslechů a ponižujících lékařských vyšetření. Nenáviděla jsem doktorku, protože se na mě dívala a dotýkala se mě na mých tajných místech. Nenáviděla jsem mámu, že to dovolila.”
LÍBILO SE JÍ TO. VYTĚSNILA SVÉ VZPOMÍNKY
Už jsme vyslechli a přečetli tolik zpovědí, že nás bohužel nepřekvapila ani další smutná specifika příběhu: dívka se styděla do hloubi duše a nenáviděla za to, že se jí některé doteky líbily…
”Cítila jsem se provinile, že se na hrátkách s lesem podílím, že mé tělo dokonce zažívá pocity, které se mu líbí a chce je zažít znovu.” “Styděla jsem se (...) a tak jsem se naučila všechny vzpomínky a myšlenky hned zamknout v nejzazším koutě paměti a zaměstnat se něčím jiným.”
HODILA TO NA NĚKOHO JINÉHO
Jakmile se dívka svěřila kamarádce, dostala se do šíleného kolotoče výslechů, vyšetření i nátlaků od školy a rodiny. Když na ní naléhali, označila jako pachatele chlapce z jiné třídy, shodou okolností nevlastního bratra. Nelze ji ale obviňovat, a říkat, že zlo plodí zlo. Zlo dělají lidé, pokud by k ní lidé okolo a instituce přistupovali jinak, neměla by důvod si vymýšlet. Nelhala ve snaze ublížit chlapci, ale utišit nátlak okolí a “mít pokoj”.
HISTORIE SE OPAKUJE
To samé se dělo matce v dětství, dívka ji obvinila, že o všem věděla a nechala ji dědovi napospas. V knize se ke konci objeví dívčína nevlastní sestra, která má být umístěna do péče prarodičů.
Knihu doporučujeme k přečtení, přestože hlavní body příběhu znáte. Jak je řečeno v anotaci: “Nic v životě není takové, jak to na první pohled vypadá, a žádné tajemství není nikdy pohřbeno tak hluboko, aby se nedalo vykopat.”
Další podobné knihy, které by vás mohly zajímat:
Hana D. Lehečková: Poupátka - naše video recenze: zde.
Viktorie Hanišová: Houbařka
Petra Dvořáková: Zahrada
Klubovna Naděje - vydání červen 2023 | www.kniha.klubovnanadeje.cz
Výkonný výbor Klubovna Naděje z.s.