SEBEPOŠKOZOVÁNÍ
(nejen u dětí a dospívajících)
10% mladých dospělých zmiňuje, že se někdy v minulosti sebepoškozovali. Podle mého názoru je reálné procento ale mnohem vyšší.
Co je to sebepoškozování?
Sebepoškozování je jakékoliv chování, během kterého si člověk fyzicky (ale i psychicky) záměrně ubližuje a to tak, aby ho ostatní neviděli.
Od psychické bolesti krátkodobě pomůže ta fyzická. Má to ale jeden háček…
Lidé, kteří se sebepoškozují, zažívají nesnesitelnou psychickou bolest, se kterou si sami neumí poradit. Neznají funkční nástroje, jak s psychickou bolestí pracovat. Nejprve se zkouší se stresem vyrovnat zdravě. Zkouší různé techniky proti napětí, ale když je zátěž dlouhodobá, tak tyto strategie přestávají fungovat.
Později zjistí, že fyzická bolest jim krátkodobě pomůže k přehlušení té psychické – dochází k uvolňování endorfinu a dostavení se pocitu úlevy. Ta s sebou ale nese pocity viny („zase jsem to nezvládl/a“), objevuje se opět napětí a vzniká tak začarovaný kruh. A to je právě ten důvod, proč v sebepoškozování lidé zůstávají. Opakováním se lidé nevědomě stávají na sebepoškozování závislými. A tím pádem si lidé musí ulevovat častěji, aby přišla úlevu. Nejdřív si mohou ublížit 1x týdně a později i několikrát denně. Tato narůstající potřeba je dána fyziologií, a tak stačí několik zkušeností, abychom si na to tento ventil zvykli.
Sebepoškozují se děti i dospělí.
Lidé se sebepoškozují nejčastěji mezi 10 a 24 rokem, přičemž vrchol je kolem 17 let. Dívky obvykle začínají dříve a končí kolem 15. roku. U dívek bývá sebepoškozování 5x častější než u chlapců. Průměrně 1 z 8 dětí se dostane kvůli sebepoškozování do nemocnice. Dobrá zpráva je, že přibližně 80% dětí se sebepoškozováním přestane do 5 let.
Dlouhé rukávy a vysoké nároky.
Děti a dospívající jsou často „vzorňáci“, rodiče na ně vědomě i nevědomě kladou velké nároky. Bývají to děti perfekcionistů. Snaží se být pro rodiče a své okolí dobří, aby slyšeli pochvalu, a tím na sebe vyvíjí tlak. Bývají zpravidla introvertnější povahy, tišší, uzavření a někdy až přehnaně neklidní. Oblékají si zpravidla dlouhé rukávy či kalhoty (i v horkých dnech). Nosí obvázaná zápěstí (například náramky), aby zakryli rány. Vyhýbají se aktivitám, během kterých by se museli před rodinou a ostatními lidmi vysvléci (tělocvik, dovolené u vody, akvapark).
Forem, kterými se dospívající mohou sebepoškozovat, je spousta.
Z mých zkušeností jde zejména o řezání se ostrými předměty, vyřezávání nápisů a symbolů do kůže, propichování i kůže, pálení se ohněm i horkou vodou, škrábání se na kůži do krve, kousání se, drásání si vzniklých ran a narušování tak jejich zahojení, vytrhávání si vlasů, polykání prášků, sebe tlučení se.
Pomoci může kostka ledu nebo ledová sprcha.
Vždy je důležité mít řešení pro tady a teď, krizový plán, mít strategii. Každému funguje něco jiného a někdy je potřeba techniky střídat. Abychom “přebili“ potřebu ublížit si, je potřeba vyvinout opravdu velký impulz jako je ledová sprcha, ledovat si zápěstí kostkou ledu, nebo se cvrnkat kuchyňskou gumičkou. Pomoct může svižná procházka, mazlit se s domácím mazlíčkem, dechová cvičení, objetí a samozřejmě možnost si s někým o svých emocích a myšlenkách popovídat.
Rodič by měl nejprve zpracovat své pocity a až následně si o sebepoškozování se svým dítětem povídat.
Zjištění, že si vaše dítě ubližuje s sebou může přirozeně přinést celou řadu pocitů – zděšení, paniku, strach, zoufalství, nepochopení i znechucení. Všechny tyto pocity jsou přirozené vzhledem k danému zjištění.
Před tím, než se do samotné komunikace s dítětem pustíte, je výhodné, nejprve zpracovat své vlastní pocity a až následně si o sebepoškozování s vaším potomkem popovídat.
Pokud by rodič na své dítě „nastoupil“ v emocích, dítě se před ním uzavře a bude mnohem náročnější s ním později otevřít komunikaci na toto téma. Bude mít strach.
To, co dítě (i dospělý) v tuto chvíli potřebuje slyšet, i když to pro vás může být náročné, je pochopení jeho závažné situace.
Rozhovor s dítětem o sebepoškozování může být nepříjemný pro všechny zúčastněné strany.
Před jeho zahájením i po celou dobu rozhovoru je dle mého názoru potřeba soustředit se na pozitivní cíl rozhovoru. Co rozhodně nedělat? Nehodnotit, nekritizovat, nevyčítat, nezakazovat! „Jak jsi nám to mohl udělat?“ „A kvůli tomu se řežeš?“ „A za to máš zaracha!“
Je v pořádku, pokud rodiče tyto myšlenky napadnou, ale pokud je řekne dítěti nahlas, tak se před ním uzavře a nebude se chtít otevřít.
Bezpodmínečné přijetí a pochopení.
Je potřeba se zamyslet nad příčinou sebepoškozování u daného dítěte. Dívat se na svět jeho očima, pochopit závažnost jeho situace, nabídnout mu prostor na sdílení, dát mu najevo lásku a podporu, nabídnout mu prostor pro sdílení svých emocí a potřeb. Rodič může dítěti pomoct nejběžnějšími způsoby, které bývají ty nejtěžší.
Pomůžou věty od srdce „Mrzí mě, že si to musíš dělat.“ „Mrzí mě, že si ubližuješ.“ Rodič by měl vyjádřit péči, aby dítě vědělo, že na to není samo. Dítě/dospívající potřebuje bezpodmínečné přijetí, podporu, pochopení a respekt.
Příčiny sebepoškozování jsou různé. Často jde o jejich kombinaci
Rodinné vztahy, sexuální zneužívání, vysoké nároky rodičů, nenávist k vlastnímu tělu, nikam nepatří, vztahy s vrstevníky, pocit vlastního selhání, šikana, trauma z dětství, nápodoba vrstevníků, sociální sítě, covid, válka, strach z budoucnosti.
Covidová opatření byla jistě důležitá, ale přinesla s sebou frustraci a úzkost.
Tato opatření přinášela omezení, která nám zamezovala žít tak, jak bychom chtěli a potřebovali. Byli jsme více frustrovaní a podráždění. Vzteklí sami sebe i na celý svět.
V „covidovém období“ i po něm zaznamenali odborníci zvýšený počet sebepoškozujících se dětí a dospívajících. Každý z nás má v určitém věku svého života nějaký úkol. Menší děti mají za úkol mezi sebou soutěžit, dospívající zase zjišťují – kdo jsem? A to prostřednictvím sociálního kontaktu s druhými vrstevníky. A covid tohle dětem vzal. Nemohli plnit důležité vývojové úkoly, a to vedlo k frustraci, úzkosti a když tyto stavy nejsou ošetřeny, tak to velmi často vede ke zhoršení jejich celkového duševního stavu.
Na druhou stranu, největší nárůst sebepoškozování byl v 60, 70 a 90 let minulého stolení a do dnes se neví proč.
Sebepoškozování lze předejít funkční komunikací v rodině.
Důležité je nepohlížet na sebepoškozování jako na tabu téma. Je nezbytné o něm v rodině mluvit, i kdyby jen preventivně. Rodič by měl dítě už od útlého věku vést k vyjadřování svých emocí a potřeb. Pomoci mu vyjádřit, co cítí, co se mu honí hlavou a jeho slova nikdy nehodnotit („tvý starosti bych chtěl mít“).
Komunikace by měla být zdravá a respektující. Ovšem, aby zdravá komunikace mohla být nastolena, musí rodiče začít nejprve u sebe – NAUČIT SE KOMUNIKOVAT své emoce a potřeby funkčním způsobem.
Terapie jako cesta k zahojení.
Rodiče jsou často sami v těžké situaci, a proto by si na sebe neměli klást nároky, že danou situaci vyřeší sami. Troufnu si říct, že bez terapeuta/psychologa se to tato situace nedá funkčně a zdravě pro celou rodinu zvládnout. Je proto velmi výhodné vyhledat pomoc odborníka, který v rámci rodinné terapie či individuální terapie s dítětem/dopívajícím, pomůže zahojit vzniklá emoční zranění a nastavit nový funkční řád pro všechny členy rodiny.
Mgr. Adéla Kratochvílová – terapie pro dospívající, dospělé a rodinu.
Jako terapeut provázím své klienty na cestě za sebepoznáním, sebe přijetím a odpuštěním.
Zabývám se transgeneračním přenosem (nejen) traumatu. Věděli jste, že naše životy do velké míry určili naši předci ještě předtím, než jsme se narodili? V každé rodině se předávají nejen geny, ale také názory, postoje, hodnoty i způsoby života. Vědci si dodnes nejsou jisti, zda nás více ovlivňuje to, co se naučíme v průběhu života, nebo to, co po svých předcích zdědíme.
V dnešní neklidné době jsme často obklopeni nadměrným stresem a strachem. Kvůli tomu často i zapomínáme na to, kdo jsme a jak bychom si přáli náš život prožít. Nemáme čas sami na sebe ani na své nejbližší, neumíme se zastavit a radovat se z maličkostí. Život ale můžeme prožít i lépe. Pomohu vám znovu najít sebe sama a žít s lehkostí.
Nejčastější témata, se kterými se na mě klienti obrací
- sebeláska, nastavení zdravé sebe hodnoty a hranice
- vztahové a rodinné problémy
- práce s emočními problémy jako je strach, stres, úzkost, vztek, smutek, pocit samoty, lítosti, nepochopení, ztráta motivace a ztráta smyslu života
- sebepoškozování
- porucha příjmu potravy
- nejasnosti v sexuální orientaci či s její komunikací v rodině
- jakékoli další téma, které vás trápí
Odbornost a praxe
Působím v Hnízdě zdraví jako terapeut. Spolupracuji se základními a středními školami a současně vedu jednodenní workshopy pro dospívající.
Dokončuji akreditovaný šestiletý integrativní terapeutický výcvik (gestalt terapie, transakční analýza, hlubinná a imaginativní psychologie, KBT, REBT, pozitivní psychologie, dramaterapie, zen-buddhismus). Být terapeutem pro mě znamená celoživotní vzdělávání a neustálé získávání nových znalostí a dovedností.
Zde se o mně můžete dozvědět mnohem více:
www.adelakratochvilova.cz
www.facebook.com/terapie.adela
www.instagram.com/terapie.adela